Po takovýchto výpadech se však ani otec nedržel zpátky . Vidina zmařených úspor vložených do chovu ho stále více stlačovala pod úroveň chování pravěkého lovce. A pak už jenom Dášu vyšťourával z hromady naskládaného dříví , kam před hrozbou zlomených kostí utíkala. Dvůr se ale plnil dál pochoutkami Lenhorek, Vlašek a Brojlerů , osudově lákal z pohostinství a ukojení všech vášní , o kterých Dáša donedávna ani netušila.

Investice do plůtku , který měl definitivně ukončit plenění naší budoucí lepší životní úrovně padly vniveč a na dvorku se opět vznášely chomáče srstí a peří. Pak zase na oplátku se v oběť změnila Dáša. Ale tentokrát bez násady , metlic a polen. Teď se Dáša měla krčet naposledy mezi obrovskou haldou kulatin, kam ani zuřivost zaujatého chovatele nedosáhla. Řada výstřelů ze vzduchové pušky měla rázně ukončit ten souboj o pozice.

Každý výstřel tupě pleskal do psího těla a já křičel na tátu a táta křičel na mě. Slzy , výstřely a řev a ticho pod hromadou dříví.

Ráže , ale nebyla tak silná , aby prorazila lebeční kost dostatečně. Dáša tedy žila. Na moje prosby se konečně pomalu vybelhala z úkrytu. S narušenou motorikou , očima plnýma sražené krve , toužebně mířila do mé náruče. Těžce a třaslavě se vrtěla radostí a zvedala koutky , než se naposledy přestala smát.

Besi

Besi byla dlouho svědkem našeho přístupu k životu, a přesto že se měla konečně dobře , už nevyrostla . Jen mou duší prorůstal trn studu a s jímavou lítostí jsem tajně brečel do polštáře nad psími životy.

Tulák

Když jsem domů k nám přivedl velkého černého psa s šedivou bradou a vlčího vzezření , nedostalo se mému samaritánskému počinu žádného pochopení . I když to bylo za doby Markéty , která již čtvrtým rokem hrdinsky plnila všechny role manželky, hospodyně , chovatelky i matky , neměla tentokrát pro vlčího samotáře špetku sympatií.

Markéta mě opravdu milovala . Vyplňoval jsem mezeru jejího citového vákua po ztrátě vlastního syna, a tak jsem byl na rozdíl od předešlých vychovatelek přijat plně a bez výhrad. Měl jsem tedy spousty výhod, ale na vzbuzení přízně pro šedivého tuláka s dlouhými drápy a žlutými zuby to nestačilo. Pes prostě musel z domu. Ultimátum zítřejšího dne dávalo ještě jednu noc k dobru , kdyby se ale s úderem měsíčního úplňku neproměnila v tíživý řev psího žalozpěvu. Tulák seděl s předníma nohama široce rozkročenýma , zadkem ztěží dosedal k zemi a v té křeči s krkem dvakrát tak dlouhým , vyvíjel k noční obloze takové tóny až v žilách stydla krev. Doposud na mě nepadlo tolik hrůzy při tak obyčejném psím projevu a Markéta k níž jsem se tiskl , orámovala tu hororovou kulisu o nic méně hroznější větou ." Já to věděla , ten pes vyje smrt. " Vyřkla to tak opravdově , že jsem se s uleklým pohledem rozhlížel , kdo první bude na řadě. Stáli jsme totiž na dvoře celá rodina , jakoby nás Šedavec povolal k poslednímu soudu. I táta se tvářil jako po kyselu a zdálo se , že těm slovům věříme všichni.

Ještě tu noc odváděl otec černého tuláka kamsi z našeho doslechu. S chladem té noci a trochou šimravého strachu jsem zaběhl do peřiny, rychle zahřát vystydlou duši. Začal mě trošku tížit pocit viny, že jsem vůbec Šediváka vodil domů. Tak rychle spát, třeba se to jen zdálo.

Třetí večer si mě máma zavolala k sobě do postele. Byla teskně mazlivá a mluvila o lásce ke mně, jakoby se chtěla skrze ní připoutat, aby přes noc někam neodplula. Držela se mě jako bezbranná dívenka a já nahrazoval spíše pevnost a pochopení mužského principu , než tulícího se jinocha , bezradně bloudícího v pocitech z lidské výpovědi. Zdálo se mi všechno zbytečně přecitlivělé a s vidinou ranního vstávání

jsem odešel spát dřív , než se chtělo stiskům jejich rukou. Když nás táta nad ránem zmateně budil , segmenty zasutých obrazů splynuly v jediný celek. Výseče úryvků děsivých předtuch nabyly významu skutečnosti. Kruh náhod se upevnil a sevřel. A v tom těsném obětí bezmocnosti , stál jsem na prahu ložnice a díval se na její modré, nehybné oči, široce otevřené , hledící vzhůru skrze strop pokoje až kamsi k obloze, kterou černý tulák tak úpěnlivě vzýval. Neviditelné sevření kruhu drželo mé hrdlo a mé hlasivky v pokusu odvrátit ten nezvratný obraz pravdy , selhaly. Selhaly s podobností lidského hlasu a v tiché místnosti po vzoru psího samotáře tříštělo do uší jen štěkavé vzlykání s přívalem bolestného vytí.

Přestože se k nám tulák už nikdy nevrátil , žil ještě dlouho v našem společném zvuku stýskání. Tak blízko a tak hluboko pod prahem slov.

Dunča

Na počest tátovým vzpomínkám na rodná místa Žitného ostrova s lány obilí a kukuřice , divokého říčního toku Hronu a silného Dunaje , křtili se u nás nově příchozí živočichové často příznačnými jmény. I když malý droboučký, srnčí ratlík byla fenka, z nějakého vyššího významu dostala jméno Dunaj. V ženském rodě a počešťovacím vývojovém slangu pak Dunice, Dunajka a nakonec Dunča.

Poslušná a poddajná , trpělivá a oddaná mučednice mých dětinských nápadů.

A snad proto tolik dorostla do spřízněnosti naší mámy. Snad pro tu stejnou vlastnost snášet bolest a pro ten zákon tíhy z podmanění před neústupnou vládou patriarchy , kdy se obě schoulely v koutku nabízejíce svůj ústup za klid a právo na bezpečí.

Byly za ta léta spoutány tou podobností a Dunča soucitně polehávala u postele , když vleklá nemoc už naší mámu nepouštěla do denních hospodářských povinností.

Rozpačitě jsem hladil Dunču při každém příjezdu sanitky a zakrýval tím své roztrpčení.

Pár odjezdů , pár návratů a metastázi pokračovaly s žíravým majestátem , aby nám pokládaly ještě zžíravější otázky, na které nebylo možné odpovědět. I když nadobro skončil sled operací , poslední řez vykonal skalpel totální opuštěnosti na duších , které ještě musely žít. Bylo třeba prát , vařit a nějak nás zaopatřit čistotou s přístupem ženské pečlivosti. Hospodářství se rozpadlo, škola pokulhávala . Jen sny po úplné rodině postupně osvětlovaly zatemnělý havířský naturel našeho otce a již docela brzy , jako hvězdné konjunkce ovlivňovaly naše počiny , série přicházejících adeptek na budoucí hospodyně.

Už ani nevím po jaké dohodě jsme všichni nasedli do frézi a vyjeli s Dunčou daleko od našeho domova. Tak daleko , aby nenašla cestu zpátky. Pak za hluku motoru zazněl povel a já s bráchou jsme vystrčili Dunču přes okraj dřevěné korby na ubíhající asfaltový pás . Dunča běžela se snahou dohonit náš stroj a pomalu mizela v dálce než se vyčerpaná zastavila , jako malá tečka uprostřed silnice. Jako docela malá černá skvrna na šedivém povlaku naší cesty.

Osobní strážce

Hledal jsem tenkrát nějaké místo , kde bych se na chvíli ukryl před pocitem vysávajících tendencí civilizačních mechanismů , a kde bych v klidu mohl položit sám sobě otázku tolikrát vykřičenou a ohranou větu „ proč je to právě tak jak to je !“ Mé věčné „ proč “ bylo stejně těžké jako už všechny stohy nakoupených knížek a přesto že se rozum často holedbal jakýmsi poznáním , byl to jen slabý doušek medikamentu na rozmrzelou duši.

Chtěl jsem tedy udělat něco rozhodujícího , nějaký jasný zvrat , zásah do schématu myšlení , změnit model. Prostě jsem seznal , že je čas završit teorii praktickými výsledky.

Mé rozhodnutí bylo puzeno i celkově delší nespokojeností a je pravdou , že na poli komerčního tipu, skomíral jsem někde na okraji bojiště , bez výstroje a zbrojní vybavenosti. Skomíral jsem vlastně ve všem , pokud přihlédnu k tomu z jakého místa jsem vše hodnotil. Potřeboval jsem tedy zaujmout jasnější a pevnější bod , odkud bych se konečně díval na běh věcí srozuměn , či snad dokonce povznesen. A k tomu povznesení našel jsem vytesaný skalní úkryt v pískovcovém sedimentu, vsunutý do svahu mezi hustým borovým porostem.

Byla to jedna z řady podzemních skrýší vystavených v období druhé světové války, údajně sloužící k přebývání vojenských zběhů. Malá místnůstka s pískovcovými lavicemi vtesaných do stěny s výduchem pro odvod kouře nad pozůstatky kamenné pece a s několika nástěnnými výklenky. Kamenné pilíře zárubní svědčily o původní funkčnosti dveří tak, že zbytky vyvanulé útulnosti se ještě daly posbírat z fragmentů pečlivého stavitelského přístupu. Byl jsem tedy u cíle. Stačily drobné úpravy terénu , úklid zapadaného listí a ještě zbylo na den psychických příprav pro sbírání odvahy k pevnému rozhodnutí.

Další večer jsem už kráčel slavnostně podzimní krajinou vplývajíce svým odevzdáním tajemně do tichého soumraku i do svého malého kláštera , připraven na své rozhřešení. Úbytek západu lisoval šedavost večera v neústupný blok temna , aby na hrubé stěně pískovce dohasly i poslední lesklé vrcholky oblázků. Posledních majáčků na záchytných ostrovech tonoucího zraku. Obrácen do strany podzemního prostoru , čekal jsem že tahle zvláštní vybraná noc nebude skoupá. Že tahle chvíle , ta doba naslouchání a vidění, otevře soubor vyššího programu a já vstoupím alespoň stínem svého pochopení do tajemného světa operací posunu úhlu pohledu.

Den se uzavřel a svět zmizel . A nebylo rozdílu mezi zavřenými víčky a dychtivě hledícíma očima , do kterých vytrvalé chuchvalce tmy natlačovaly slepotu. Jen záblesky oživujících vzpomínek a představivostí , obrazce nastřádaných vjemů , koláže z kartotéky snů vystupovaly stále zřetelněji na pomyslné plátno vlastní fantazie.

Na temném sloupu noci tančil svět mého mozku , křepčivý karneval neúnavné mysli. Dobýval mě a lákal k pocitům , sváděl k zúčastněnosti, připomínal a hledal ten nejsnažší a nejrychlejší vstup do citlivých míst. A já nechával provanout ty děje tubusem svého těla, jako dým prázdných příběhů spalovaných ve výhni své prozatím pevné vůle. Pocity, myšlenky a touhy poletovaly, jako šípy prorážející vodní hladinu , která se opět uzavírá nedbajíc drobných záchvěvů vln na bolestivých tůní duše. Dál jsem čekal, seděl a civěl až dolehl k mému mozku hlasitý nástroj vlastního zvuku pulzující krve.Poslední zbraň myšlení , poslední pohyb totožný s pohybem kmitavých myšlenek na dráze času. To rytmus mého srdce vtěsnával do krve ten hlas a každá myšlenka přebírala to dění vlastního těla, aby na něj napasovala podobnost ze svých pamětí. A já stále seděl,propouštěl to dějství nejlákavějších vzpomínek a nápadů utkávaných jen z onoho prostého dvoutaktního rytmu.

Takový byl ten sled věcí a tím , že jsem je vnímal , právě tím vědomím jsem byl zrazen. Vystoupil přede mě ten hluk a s dokonalou iluzí psího štěkání, vnutil mně hrůzu vlastního zániku. Mým tepem žil, ten štěkot onoho strážce snů a ve všech cévách mého těla pulzovala představa jeho moci. I když jsem prošel mnoha branami obrazů neúnavné představivosti a pocitů tak pravdivě bolestných a stejných , jako skutečnost , tenhle strážce na prahu východu z bludiště strachů , byl uštěkaný život vlastního pudu o přežití. Vždyť celou cestu jsem prošel právě s ním se strachem , který už od dětství doprovází každou bytost , generaci za generací , rod za rodem . Chránil mě před žárem ohně , před skokem z výšky , při každé práci i rozhodování. I lásku opatroval , když jsem za ní ve strachu chvátal , aby mě neopustila. Nyní tu stálo ono ztotožnění , pevný pilíř mého přesvědčení , řetěz nezvratných taktů , ze kterých utkal můj mozek pod tlakem pohybu srdce příhodný tvar. Stojí teď přede nmou ta zvláštní mutace psí podoby řvoucí mě do tváře , že nelze postoupit dál. Popřel bych tím celý svůj růst, který se uskutečňoval právě díky téhle kvalitě, díky vznešenějšímu strachu z nevědomosti. Přišel jsem naslouchat odpovědím a došel jsem na konec obyčejného lidského strachu, kolující skrze mě a dokonce i přede mnou, stejně jako ta celá minulost na pozadí mých očí kdesi uvnitř vlastních mechanismů na chemickém vzorci mé paměti. Stojí a trvá nepohnutě dál, hyena mého strachu, živena touhou po životě , nejhlubší a nejvnitřnější podstatou . Bojím se víc než o všechny psy , které jsem kdy ztratil , víc než o všechny lásky , rodiče a přátelé , bojím se o ztrátu tak těžce vydobytého prozření , uzavřeného do mě samotného touto branou. Chtěl jsem ještě do písku kolem sebe vyznačit kruh,tak jak mě naposledy bleskla hlavou myšlenka na rady z kdo ví jakých příruček, ale bylo už pozdě. Mezi protrženými mraky , kdesi na obloze , prodrala se částečka měsíčního světla a v přesném úhlu pískovcovým vchodem mé kopky, ozářila zrcadla dvou očí. Jasných a živých , přímo přede mnou. Dva světelné průstřely na husté stěně tmy ,blížily se houpavě až na hranici fyzického doteku. Vyhladovělý mozek nadšeně domýšlel ty nejfantastičtější tvary těl a můj vnitřní svět se dokonale spojil s tím , co se dělo přede mnou. Ztěží se daly rozeznat představy od skutečnosti. Vždyť cíl cesty jsem byl já sám sobě nahánějící hrůzy , štěkavou bestií , bránící ke vstupu za předěl vlastního vědomí. Bylo už příliš pozdě vydržet a setrvat v klidu. Šelestění sypajícího se písku , funění a stále hlasitější podupávání bylo pro všechny mé žlázy s vnitřní sekrecí jasným povelem . Prastarý vzorec jednání vytěsnil jakoukoliv další úvahu.

Vyrazil jsem za svého posedu tak rychle, že na zmařené výsledky mé kontempelace jsem už ani nepomyslel , taktéž na nízký překlad kamenných veřejí , který jsem čelně nabral v plném startu až se v mé hlavě rozzářilo jasné denní světlo. Pádem na zpět, do spárů děsivého tvora, spanikařil jsem o násobek víc , abych v druhém sledu opakoval výpad ještě razantněji . Tentokrát čistým středem vchodu a ve slepém odhadu odrazu, vřítil jsem se do prázdného prostoru pod převisem. Několik vteřin letu, kdy jsem byl opravdu nad věcí. Vyhozené tělo z jedoucího vlaku myšlenek , zmítalo se po chvilce ve spleti reálných ostružin.S vydulým čelem , drápanci a bez bot zanechaných mezi hustými svazky trnitých šlahounů , dával jsem chvatně přednost půlnočnímu běhu do kýženého bezpečí svého bytu.

Později z náhodného vyprávění tamějšího myslivce , jsem se dozvěděl o mazaném jezevci , který v jeskyni přebývá již řadu let. Při jeho noční procházce za potravou byl patrně překvapen víc nežli já.

Celý příběh mystické cesty pomalu usnul pod příkrovem běžných starostí a stejně tak spokojeně odpočívala má šelma na mém nejvnitřnějším zápraží.